NW A Vierer Nesselsdorf II
Pohonnou jednotku tvořil stejně jako u předchozích výrobků zážehový plochý dvouválec Benz umístěný vzadu, tentokrát však již ukrytý pod kapotou. Zapalování bylo použito odtrhovací s nízkonapěťovým magnetem Bosch. Na přelomu století zajišťovalo u automobilů zapalování jednoduché zařízení - žárová trubice. Vedle ní se však začal objevovat jiný novější způsob - takzvané odtrhovací elektrické zapalování, jaké právě použily v Kopřivnici.Zároveň se začíná používat zapalovací svíčka Bosch, která do Kopřivnice dodávala své výrobky, s nimi dělá první úspěšné pokusy. V roce 1902 pak nahrazuje nedokonalé odtrhovací zapalování novým vynálezem - zapalováním vysokonapěťovým magnetem - který teprve umožnil rychlý vývoj rychloběžného zážehového motoru. Popisovaný typ měl obě nápravy tuhé měkké odpérování bohatě umožňovala kočárová eliptické listová péra vpředu a půleliptická vzadu i použití pneumatik Michelin o rozměrech 810 x 90 mm vpředu a 1100 x 90 vzadu. Vůz o hmotnosti 910 kg byl určen pro čtyři osoby, měl střechu za světlé kůže a prostor pro cestující doplňovalo nouzové sedátko. Převod řízení obstarával řetěz, převodovka byla čtyřstupňová se zpětným chodem. Palivová nádrž pojala 48 litrů pohonných hmot. Vozy tohoto typu měly ovládání velmi složité, proto nejen v Kopřivnici, ale i v dalších evropských automobilkách současně zkoušely i jiné druhy pohonu. Nepřiklad pokusně zkonstruovali jak elektromobil, tak parní vůz. Složitost ovládání typu A Viever byla pravděpodobně jednou z příčin, které spoluzpůsobily tragickou havárii jednoho z vozů výrobního čísla šedesát. Vozidlo se tehdy dost obtížně zastavovalo. Ruční a nožní brzdy působily přímo na diferenciál, nebo na hnací ústrojí. V té době bylo sice již známo brždění motorem, ale v praxi se je nikdo neodvážil použít ze strachu, že by motor poškodil. Proto se konstruovaly brzdy které brzdily hnací soukolí a současně vypínaly motor. Protože pásové brzdy byly slabé n neměly v obou směrech stejnou účinnost a při jízdě do vrchu motory vypovídaly často službu, dostávaly vozy horské vzpěry. K tomu byl vydán písemný návod, jak jich používat: "Přitáhněte silně příruční brzdu a zavřete ji klikovou pákou, aby vůz nemohl zpátky, spusťte potom ještě horské opěry, vystupte a přitlačte pak horské opěry nohou k zemi." V jiném návodu čteme:"Když hrozí vůz sjetí zpátky, nelze v žádném případě brzdit. Zapneme-li, zůstane vůz s motorem náhle stát a setrvá po určitý okamžik na svém místě. To stačí, abychom získali čas k tomu, že můžeme předek vozu obrátiti šikmo přes silnici nebo dokonce podložit pod kolo silnou větev nebo velký kámen. I když však brzdy nedostatečně drží a horské vzpěry nedostačují, nemusíme býti proto ztraceni. Musíme v tomto okamžiku postavit řídicí tyč tak, že vozidlo sjede přímo na zeď, hromadu země nebo alespoň do příkopu, který je vždy na jedné straně silnice."