Tatra 87

Po úspěchu rychlého aerodynamického vozu Tatra 77 přistoupily v kopřivnické automobilce k jeho modernizaci. Potřebovali zvýšit akceleraci vozu, a proto bylo nezbytně nutné snížit jeho dosavadní hmotnost a zvýšit výkon motoru. Nakonec byl překonstruován celý vůz a dostal typové označení Tatra 87. Duchovním otcem vozu byl opět Erich Übelacker, střežený při své práci bedlivým okem šéfkonstruktéra Hanse Ledwinky, jehož předvídavost a cit pro rozpoznání životaschopných projektů přispěli velkou měrou ke zdárnému průběhu vývoje těchto automobilů. Motor vzduchem chlazený vidlicový osmiválec OHC, ovšem proti předchozímu značně lehčí, dostal opět původní rozměry, tedy stejný zdvih a vrtání jako typ 77. Každá řada válců dostala však jeden vačkový hřídel, poháněný válečkovým řetězem. Každý válec byl samostatný s tenkými chladícími žebry. Hlava se změnila, dostala půlkulovitý spalovací prostor  a větší ventily. Tím se zvýšil výkon motoru na 55 kW (75 k). Hmotnost vozu činila 1370-1410 kg. Chlazení motoru obstarávala dvě dvourotorová odstředivá dmychadla, pro každou řadu válců jedno. Motorový olej procházel plnoprůtokovým čističem a náporovým chladičem oleje umístěným vpředu. Větráky zakrývaly plechové skříně. Motor byl pružně zavěšen v pryžových blocích. Změnila se i přední náprava: vytvořila ji dvě příčná listová péra. Rychlost vozu stoupla na 150 až 160 km/h a spotřeba paliva přitom klesla na 12 až 13 litrů na 100 km, oleje na 0,25 litru. Převodovka, na rozdíl od předchozího typu společná s rozvodovkou a daleko robustnější, byla rovněž překonstruována . Společné mazání převodovky a rozvodovky mělo vlastní olejové čerpadlo, které tlakově  mazalo valivá uložení pastorků talířových kol a tryskami vstřikovalo olej mezi zabírající ozubení. Vzduchem chlazený motor, umístěný vzadu s kompresním poměrem 5,6:1 měl pětinásobně uložený klikový hřídel, písty z lehkého kovu a dvojitý spádový karburátor s palivovým čerpadlem. Palivová nádrž pojala 55 litrů benzínu. Elektrickou soustavu Bosch  o napětí 12 V doplňoval spouštěč s elektrickým zasouváním pastorku. Dva 6 V akumulátory o kapacitě 60 Ah byly zapojeny do série. Osvětlení zajišťovaly dva hlavní světlomety a jeden dálkový uprostřed.. Spojka byla suchá jednolamelová, převodovka se čtyřmi rychlostními stupni vpřed měla synchronizaci na trojku a čtyřku. Kapalinové brzdy působily na všechna čtyři kola, ruční parkovací na bubny zadních kol. Řízení umístěné vlevo se ovládalo ozubenou tyčí s dělenou spojovací tyčí. U přední nápravy uložené v kuželových ložiskách, s nezávisle odpérovanými předními koly se nacházely kapalinové tlumiče výkyvů. Zadní náprava měla kuželová kola se spirálovým ozubením, cantilevrová péra a kapalinové tlumiče výkyvů. Výbavu vozu doplňovalo pět hvězdicových kol rozměru 6,50 - 16", vytápění teplým vzduchem, úplná lůžková úprava a posuvná kovová střecha. Rozvor náprav činil 2850 mm, rozchod vpředu i vzadu 1250 mm, světlá výška230 mm, délka vozu 4740 mm, šířka 1670 mm, výška 1500 mm. Splynutím blatníků a stupaček s karoserií se zvětšil vnitřní prostor a motor vzadu umožnil posunout sedadla dopředu. To přispělo k pohodlnému sezení pěti dospělých osob. Na předních dveřích se nalézaly velké brašny s uzávěrem, dveře dostaly loketní opěrky, prostor pro zavazadla byl snadno přístupný po odklopení zadního opěradla. Okna se vyráběla z netříštivého skla. Podlahu kryly velurové koberce. Nově umístěné vstupní otvory vzduchu pro chlazení motoru nijak neovlivňovaly koeficient čelního odporu, na rozdíl od vozů Tatra 77 nebo Tatra 600. Nevýhodou realizovaného řešení byla skutečnost, že lapače sloužily i jako nechtěné zvukovody, vedoucí částečně hluk od motoru k prostoru posádky. Byly situovány v těsné blízkosti místa, kde by docházelo k odtrhávání proudnic od linie karoserie a tím vzniku vířivých proudů, ovlivňujících aerodynamické odpory. Tím, že se část mezní vrstvy vzduchu dostala do lapačů, přimkla se sousední vrstva ke karoserii, a tím se snížilo víření vzduchu v zadní partii vozidla. Tento vůz vzbudil zaslouženou pozornost i po druhé světové válce dík své cestě kolem světa. Ukázal se jako nenáročný trvanlivý automobil, který dobře snášel i ty nejhorší cesty.V závěru roku 1937 prošly vozy zatěžkávající zkouškou na italských dálnicích a autostrádách, kde se měřila maximální rychlost a spotřeba. Zkušební řidiči si ověřily i nejpříznivější hodnotu trvalá rychlosti na vozovkách dálničního charakteru. Ta byla u Tatra 87 stanovena na 130 km/h a u Tatra 97 na 110 km/h. Typ Tatra 87 se vyráběl ještě po druhé světové válce až do roku 1950. V tomto období se ho vyrobilo 1750 kusů. V roce 1948 se přední část karoserie zmodernizovala tak, že do většího vyklenutí byly zapuštěny světlomety až po úroveň krycího skla. V této úpravě se vůz dodával až do roku  1950 pro ústřední úřady republiky. Později je nahradil automobil Tatra 603. K raritám patřily dva kabriolety, postavené v roce 1940 a po roce 1950 několik vozů s vestavěnými osmiválcovými motory Tatra 603. Od typu Tatra 87 byl odvozen menší typ Tatra 97 s plochým čtyřválcovým motorem o objemu 1749 ccm a rozvodem OHC, který dával výkon 29,4 kW (40 k) a vůz dosahoval rychlosti 130 km/h při spotřebě paliva 11 až 12 litrů na 100 km. Pro vůz se použilo mnoho dílů shodných s typem Tatra 87. Těchto vozů se vyrobilo do začátku druhé světové války 508 kusů.