Tatra 26/30

Od roku 1927 až do roku 1933 vyrobily v Kopřivnici celkem 181 kusů tohoto typu vozu s dodávkovou, nebo autobusovou vyhlídkovou karosérií. Konstrukce navazovala na tradiční tatrováckou koncepci. Vůz poháněl čtyřválcový vzduchem chlazený plochý motor typu Tatra 30, umístěný vpředu pod kapotou s rozvodem OHV, který měl nejvyšší výkon při 3000 ot/min. Pohonnou směs připravoval karburátor Zenith 30KB. Oběžné mazání bylo tlakové, zapalování magnetem Bosch nebo Scintilla. Přenos hnací síly na kola zadní nápravy zajišťovala suchá čtyřlamelová spojka a čtyřstupňová převodovka se zpátečkou, doplněná dvoustupňovou redukcí, takže řidič měl k dispozici osm rychlostních stupňů vpřed a dva zpět. Na vůz se ještě vpředu montovala tuhá náprava, vzadu, vzadu už měl výkyvné polonápravy Tatra. Vpředu obstarávalo pérování příčné listové půleliptické péro, vzadu dvě podélná listová půleliptická péra. Automobil se vyráběl jako třínápravový šestikolový se dvěma hnanými nápravami. Mechanické brzdy působily na čtyři zadní kola. Palivová nádrž pojala 40 litrů benzínu, vůz vykazoval rozumné hodnoty spotřeby 14 - 16 litrů benzínu na 100 km. Olejová nádrž měla objem 5 litrů a spotřeba oleje na 100 km činila 0,2 - 0,3 litru. Hmotnost podvozku podle údajů výrobce byla 780 kg, hmotnost celého vozu 1350 kg. Užitečná hmotnost nákladní verze činila 1500 kg, u otevřeného vyhlídkového autobusu to znamenalo 15 sedících osob. Vůz dosahoval nejvyšší rychlosti 60 - 70 km/h. Rozchod kol vpředu i vzadu 1300 mm, rozvor náprav podle druhu karosérie od 2200 mm až do 2900 + 850 mm. I základní rozměry vozu se různily; od nejmenší délky 4200 mm až po největší 5250 mm, šířka měla rozmezí od 1650 mm až do 1800 mm a výška od 1900 až do 2350 mm. Světlá výška činila u všech vozů 220 mm. U dodávky byla pro odběratele rozhodující velikost ložné plochy. Ta měřila na délku 2950 mm, na šířku 1750 mm a na výšku 600 mm. Kopřivničtí konstruktéři se již dlouho zabývali myšlenkou postavit vůz, který by plně vyhovoval jízdě i v nepříznivém terénu. Dosud se to řešilo nahrazením zadních kol housenkovým pásem., který sice pomohl vozidlu překonat nejobtížnější terén, ale nevýhodou byly značně nákladné konstrukce, vysoké udržovací náklady a malá provozní rychlost. Jiné řešení znamenal pohon předních i zadních kol, ale i tady složité řešení konstrukce předních poháněných kol a značný posun těžiště na zadní kola při jízdě do vrchu se u normálního vozu nejevilo jako výhodné. Proto přišli s nápadem na terénní vozidlo o šesti kolech, u něhož všechna čtyři zadní kola byly hnací. Podvozek řešili tradiční bezrámovou konstrukcí, kdy odpérovaná skříň zadních náprav dovolila použít spojovací hřídele bez kardanových kloubů, čímž se celý způsob pohonu značně zjednodušil. Výkyvné polonápravy rovnoměrně rozdělily celou hmotnost a podélná, uprostřed zavěšená péra toto dělení ještě umocnila. Tři nápravy vozu nijak neubíraly na řiditelnosti, neboť vzdálenost zadních kol od sebe byla nepatrná proti celkovému rozvoru. U zkrácených vozidel typu Tatra 26/30 byla náhradní kola montována na bocích vozidla hned za přední nápravou s tím, že spodní hrana náhradních kol byla asi o 10 cm níže než šasi automobilu, a tím při průjezdu terénem sloužila jako pomocná nájezdová kola.